Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zážitky staré

images--18-.jpg

15.1.2016

Tento den byl opět plný zajímavostí, jako skoro každý, který poslední rok a půl prožíváme.  Sedíme s Kačenkou v kuchyni jejího bytu a Kačenka najednou řekne“ zase tu někdo běhá a už asi 3 dny“. Ptám se „ kdo to je?“ No to já nevím, neptala jsem se, ale oni nemluví. Jsou asi metr velcí, mají oranžové vlasy a modré oči….“

Jsem zvědavá a říkám „ no Kači tak se zeptej“.

No to je dost… čekáme už tři dny. Nemohli jsme se dříve napojit, jenom skrze sny, v polospánku. ( No to nás opravdu rozesmálo, u Kačenky i u mě stále někdo je ať bytosti světla, kteří neodcházejí, nebo zvědavé duše a posledních pár měsíců i bytosti z jiných planet, kteří se přijdou podívat na Kačenku a zase odejdou). Jsme s planety C41, která je mimo vaší galaxii a přišli jsme vás požádat o komunikaci a pomoc. Prosíme tě, aby si nám umožnila skrze tebe předávat poselství světu… všem lidem. Bude to velice přínosné pro celou vaši planetu. Máme spoustu technologií, které by byli pro vás vhodné. Přicházíme v míru a chceme s vámi spolupracovat. Skrze vás pomůžeme i jiným. Naše planeta potřebuje regeneraci. Jsme velice technicky vyspělá civilizace, ale chybí nám láska. Tato energie lásky by skrze naše poselství od tebe mohla proudit na naší planetu. Prosíme tě tedy, jestli by si nám toto umožnila.

Říkáme:“ o tom se musíme poradit s Bohem, zda je to pro nejvyšší dobro naší planety a všech…“

„Bůh o tom ví“. Okamžitě dodali.

„No stejně se zeptáme“

„Milovaný Bože prosíme tě, aby ses k této nabídce vyjádřil“

„Ano vím o tom a byl bych velmi rád, kdybyste tuto nabídku přijaly“

„Tak jo…“

Na to naši maličcí přátelé odešli a vrátí se prý, až bude čas…

 

Kočička Kačenky si velmi často užívá drbáníčko od MERLINA a je fajn, že nám bylo dovoleno to vyfotit laugh

 

 fiona-a-merlin1--2-.jpgfiona-a-merlin1--1-.jpg

 

images--13-.jpg21.9.15

Dušičky dovedou komunikovat velmi dobře a některé jsou hodně výřečné. Naopak některé toho zase moc nenamluví, a komunikují spíše symboly .

O víkendu se byla Kačenka podívat u svého kamaráda na statku. Když procházeli kolem stodoly, uviděla Kačenka duši muže. Přišlo jí, že byl oběšen na tomto místě, ale dál nic. Dušička s nimi šla kousek cesty a potom zmizel. Stáhla mu sloup světla a vyzvala ho, aby vstoupil. Dále již neměla čas zjišťovat, kdo je a proč tu je.

Večer, když jsem přišla ke Kačence, řekla mi o této dušičce a taky to, že jí začala bolet hodně levá noha, jako by jí měla upadnout. Ptaly jsme se na příčinu, ale energeticky ani duchovně a ani fyzického tam příčina nebyla…no záhada. Napojily jsme se na naše milované bytosti světla jako pravidelně, abychom zjistily, co je třeba dělat, kde pomoci, co si stáhnout za kódy …a tak. Najednou Kačence přišla informace: „ Martin“.

„Tak se jmenovala ta dušička muže, kterého jsem viděla ráno na statku. Neodešel…. poutá ho tam nějaký majetek... je tam stříbrný poklad. A víš jak se jmenoval?... Martin Kulhánek“laugh…. no a je to, máme vysvětlení, proč Kačenku bolela levá noha. Fakt jsme se od srdce zasmály. Už když vyslovila slovo Kulhánek, se jí noha začala prokrvovat a hřát.

Dušičce jsme vysvětlily, že není třeba střežit tento poklad, protože už nemá tělo a k ničemu mu tento poklad není a že je třeba vstoupit do světla , aby se opět narodil… Odešel okamžitě, jakmile jsme mu to vysvětlily.

kostel_petr.jpg

15.9.2015

Tento příběh začal v 15. století, a nás k němu přivedl mladý muž David, který nás vyhledal v naději, že pomůžeme. Z jeho telefonátu jsme zjistily, že v prostorech jednoho domu, který stojí v Liberci, se  z nevysvětlitelných důvodů, pohybují věci, otvírají se dveře a jsou slyšet divné zvuky. V těchto prostorech David spolu se společníky začal podnikat a samozřejmě je to všechny znepokojovalo. Daly jsme si schůzku poblíž domu, a už cestou k němu bylo slyšet volání: „domů, domů“.

 Ještě, než jsme přijely, nás andělé vybídli, abychom se připravily na toto setkání, udělaly si ochranu a načerpaly sílu. David odemknul dům a my vstoupili. Přišel i další mladík, který v těchto prostorech měl v zadní části dílnu, a právě u něho se stále otevíraly vrata, i když si je jistý, že je zamykal. Jenom nás pozdravil a vrátil se ke své práci. 

Celý dům byl upravený na kanceláře. Vstoupily jsme hned do první kanceláře, která byla po naší levici. Uviděly jsme kancelářský stůl, židle,  sedačku , stolek, křesla… a dvě dušičky. Vedle Davida si stoupla malá asi desetiletá dívenka a objala ho kolem pasu. Druhou rukou na nás mávala. Vyzvaly jsme jí, aby se představila a řekla nám, co potřebuje.

 „ Jmenuji se Julie a přišla jsem s tatínkem Arnoštem.“ 

„Jste tu dlouho Julie?“

„Tady v těchto prostorech ne. Přišli jsme s Davidem. Chceme již domů, ale nejdříve je třeba vyřešit naše záležitosti.“

Po malé chvilce jsme zjistily celý příběh dívenky Julie ,  jejího tatínka… a Davida. Vše se odehrálo v 16. století, kdy David velmi krutým způsobem tuto dívenku zabil a následovně jeho, zabil tatínek Julie. Bylo třeba udělat odpuštění a to jak ze strany Davida, tak ze strany tatínka Julie, který se chtěl Davidovi omluvit. Naštěstí byl David tomuto otevřený a ochotně spolupracoval. Vše jsme udělaly hned na místě, nebylo proč otálet. Dušičky již velmi toužily po odchodu a také velmi děkovaly, že jsme jim tuto záležitost pomohly zprostředkovat. 

Tím to ale neskončilo… David zatím odešel z budovy ven a my vystoupily do prvního patra. Ovanul nás chlad a velmi silná energie. Zasáhla nás slova: „krutost… bolest, křivda.“ Kačenka se opřela o zeď a již se jí začal promítat celý příběh. 

Celé prostory se proměnily v kostelní zdi… Sklepení, ve kterých byli uvězněni nazí lidé jak dospělí tak děti. Velice naříkali. Na jakémsi křesle, byl přivázaný starý muž, kterého mučili a polévali kyselinou. Tento muž promluvil ve jménu všech těch desítek duší, které tu byly uvězněny po staletí a jejich ostatky zůstaly pod tímto domem, kde kdysi stál kostel. 

„Nikdo z nás nechápe tu krutost a bolest. Proč jsme byli takto potrestáni, za co? Vždyť jsme nebyli jiní než druzí, jsme všichni stejní, protkáni světlem….Jak nás mohli posvěcený muži takto mučit. V jejich krvi proudí jenom zlo. Chceme vysvětlení, odpuštění. Celý den na kostel svítilo světlo, nechali nás nahé, zubožené v klecích. Dovnitř neproniklo žádné světlo jenom temno, jako v jejich duších… Chceme pochopení…“

Kačenka viděla knihy a přišlo k ní vysvětlení. Byli to učitelé, kteří kázali jiná slova než církev. Uvěznili je i s rodinami.

Slova vysvětlení proudila od tohoto muže…“ my jsme se povznesli, povstali, vstoupili mezi prostý lid a kázali lásku a světlo a přišlo jen mučení, trýzeň a zlo.

Prosím pomozte nám domů. Je tu kletba, která nás tu drží… slova, která musí být prolomena.“

Slova kletby k nám dolehla jako úder: 

“Již nikdy nedosáhnete božího klidu!“

„ Není možné, aby nás Bůh nemiloval a nevzal k sobě. Chtěli jsme jen chudým lidem ukázat jak žít v lásce. Zlomte ten kříž zla, který tady stojí… vyvstal od bytostí zla a krutosti. ZLOMTE HO!!“

Dál již nebylo co říci, byly jsme jako opařené a pociťovaly tu bolest a beznaděj těchto dušiček. Chtělo se nám brečet…

Chtějí, ale aby se jim tito muži omluvili…jak to asi máme udělat? V tom přišlo od andělů, že jedním z těchto mužů je druhý mladík, který se s námi přišel pozdravit. No to je náááhodička.

Pozvaly jsme si ho k nám, byl trochu v rozpacích a moc nechápal, co po něm chceme. Tyto momenty fakt nemáme moc rády…. Vysvětlovat někomu, že kdysi byl krutý a někoho týral a hlavně, že tu byl v 15. století a že tu rozhodně nebyl a není naposledy…Naštěstí i on měl nějaké mimosmyslové zážitky a tak i uvěřil, že tu možná nějaké duše jsou…tedy rozhodně nepřipouštěl, že by někdy někomu ubližoval, ale neutekl námlaugh… To nám stačilo. Ve jménu jeho dušičky s jeho svolením jsme se těmto dušičkám hluboce omluvily, zrušily kletbu, zlomily kříž zla, stáhly sloupy světla a vyzvaly dušičky k odchodu. Jedna malá dívenka se ptala na tatínka:

“ je tu můj tatínek?“

 Kačenka dojatě řekla: “Ne miláčku, už je ve světle jdi tam za ním“

Potom jsme očistily ještě celé prostory i přilehlá místa od temných energií a bolesti, které zde byly velmi silně cítit. Bylo to opravdu náročné. Ještě na odchodu, nás andělé upozornily, že by si David měl obrátit stůl jiným směrem, aby seděl v proudu pozitivních energií… před domem jsme se rozloučily s těmito mladíky, kteří měli dost odvahy, aby se postavili událostem, které zasáhli jejich životy, a odjely domů.

 charlie-chaplin.jpg

2.9.2015

Povídáme si s Kačenkou o Merlinovi, který je s námi velmi často. Poslední dobou snad každý den. Když tu náhle Kačenka řekne:

“ no, ale teď tu někdo je a není to Merlin.“ Koukla se na mě nevěřícně, a povídá: „Víš kdo tu je?“

„ Charlie Chaplin“

Cítily jsme jeho doteky a smály se. „No pání… Charli. Moc ráda jsem koukala na tvé grotesky. Díky ti za to. Je úžasné, co jsi dokázal, kolik lidí si rozesmál.“

Jeho doteky zesílily. „Kačenko, proč přišel?“

„Chtěl se na nás podívat. Bude se již brzo inkarnovat a bude to k nám do Čech. Tentokrát bude holčička… Nataša.“ Jeho odchod byl stejně rychlý jako příchod. Tak to se budeme těšit.laugh

 images--49-.jpg

14.4.2015

Čekáme na příjezd nového klienta, který za námi vážil cestu z daleka, aby se poradil. Předem se s Kačenkou napojujeme, a v tu nám přichází jméno „SIRAEL“. Říkám…“to jméno je mi známé“, na to Kačenka odvětí, že je to něco z temna. No a vysvětlení přišlo od bytostí světla. Je to jeden z nejvyšších  démonů zde na Zemi. Počítejte s tím, že se bude bránit…válka začíná. Dozvěděl se o nás před 17ti dny, a protože je našeptávačem ,  který ovlivňoval i našeho klienta, přichází s ním. Byl na nás zvědavý. Pán měl již dávno dorazit, ale nikde nikdo. Okamžitě jsme věděly, že je to proto, abychom se na tuto bytost temna připravily. Udělaly jsme ochranu i zesílenou ochranu prostorů, kde pracujeme i našich bytů včetně našich blízkých. Potom po pár minutách pán dorazil. Moc se omlouval, že vůbec nechápe, proč nastoupil do autobusu na druhou stranu…my anosmiley.  S klientem jsme pracovaly přes dvě hodiny a samozřejmě zde byl i problém, který způsoboval SIRAEL. Pána jsme uklidnily, že od nás již odejde bez tohoto démona, protože on chce mluvit s námi. Celou dobu bylo slyšet od SIRAELA…“narušujete můj prostor“. S klientem jsme se rozloučily a vrátily se ke stolu… čekaly jsme.

SIRAEL se projevil v celé své velikosti. Krásný muž, jeho vlasy jsou bílé jakoby rozcuchané, nebo jakoby to byly hadí ocásky. Jeho oči planuly rudou barvou a nad ním se tyčila velká černá křídla. Řekl, že nás chtěl poznat, uvidět ty v lidské podobě, kteří narušují jeho prostor. Dále řekl: „ Jestli budete šťourat do mého prostoru, vyhlásím vám válku, ale uvědomuji si, že na vás, jelikož jste ve vysokých dimenzích, nemohu, a jsem oslabený energiemi lásky, které na Zemi nyní proudí, ale na vaše přátele ano a na to nezapomeňte. Nikdy nezaniknu a nikdy nepřestanu, protože tu vždy budu, i kdyby ze mě zůstala jen snítka…zase vyrostu. Přes to zlo na Zemi přichází dobro, na to nezapomeňte. Vím o vás a budu tam pokaždé, když narušíte můj prostor. Řekly jsme, že chápeme, že má zde na Zemi taky své poslání a je ještě plno lidí, kteří bohužel pouze přes zlo nachází dobro, ale ti, kteří se rozhodli jít do světla a vyhledali naší pomoc, jsou pod naší ochranou a na to zase nesmí zapomínat on. Tím naše konverzace skončila a on odešel… ale nám hrůzu nenahnal, démony odvádíme skoro každý den, protože plno klientů se na nás právě kvůli tomu obrací, takže uvidíme, jestli pochopil, že to myslíme vážně. Víme, že máme velmi silnou ochranu od Boha a bytostí světla, a my jako inkarnovaní andělé svými křídly můžeme své blízké obalit a chránit. Jsme v bezpečí wink.

 

 images--29-.jpg4.4.2015

Jeden ze zázraků, který nám Bůh dovolil spatřit, byl přechod duší do další inkarnace. V lednu roku 2015 jsme měly úžasnou možnost poznat mimořádnou, krásnou dušičku, byla to žena, která se na nás obrátila s pokročilou rakovinou. Šlo o konečnou fázi a nám bylo dovoleno již pouze této dušičce očistit karmu a energeticky jí ulevovat od bolestí. Poslední dny už pouze spala, smířená s tím co přichází. Když jsme se napojovaly na její duši, jasně nám bylo sděleno, že již končí její inkarnace a brzo se opět narodí a to jako chlapec. Kačenka uviděla nádherného chlapečka s tmavými vlásky. Očistily jsme vše, co nám dušička povolila a ukázala. Evička zemřela začátkem února. Přišla se s námi rozloučit a poděkovat nám již jako dušička. Bylo to velmi dojemné, ale zároveň radostné, protože jsme věděly, že jí už čeká nové dobrodružství. 

Naše další klientka, mimochodem také Evička se na nás obrátila v březnu a dodnes spolu konzultujeme a čistíme její životní lekce. Včera nám mimo řeči jen tak sdělila, že se stala tetou. Její bratr se po dlouhé době čekání na vytouženého potomka stal tatínkem. Byla to velmi radostná událost v celé jejich rodině. Chlapeček se narodil 23.3.2015 jmenuje se Petříček a je prý mimořádně hodný a usměvavý. Během dne ke Kačence dospělo poznání v podobě vize od Boha... Petříček je naše Evička. Chvilku nám egoušek podsouval pochybnosti...vždyť jak by to bylo možné? Plod musí mít duši již od začátku..., odpověď přišla záhy. Byla to výměna, dušička, která byla s plodem si prožila pouze tuto zkušenost s vývojem v podobě plodu a s dušičkou Evičky si potom vyměnili místo. No to jsou věci. Bůh nám potom řekl, že jsme to měly vědět a i proto k nám naší klientku přivedli. Byla to pro nás nádherná odměna a ještě teď se usmíváme, když si na tento zázrak vzpomeneme. 

 

bridge-19513__180-1-.jpg26.3.2015

Probudí mě velmi nepříjemný pocit. Těsně vedle mé postele stojí malý chlapec s červenými boxerkami na rukou. Podle vzhledu mu mohou být tak tři roky. Přepadne mě velmi silný pocit strachu a bezmoci…jeho pocity, které prociťuji. Jeho oči jsou žluté a planou nenávistí. Najednou se vidím nad ním. Leží pode mnou, já ho svírám koleny a držím za ruce. Do  těchto očí vysílám mohutné světlo, které jeho dušičku prosvěcují. Chlapec se zklidnil. Nenávist z očí zmizela. Do mysli mi přichází jeho příběh…

Příběh malého chlapce, kterého uškrtil jeho vlastní otec… tyto oči a tu nenávist bylo poslední, co uviděl, než zemřel. Jmenoval se Pepíček. Boxerky na jeho rukou, byly symbolem jeho obrany, se kterými bojoval za svůj život. Přišlo mi od Boha, že jeho otec byl pod vlivem démona, kterého v sobě má a démon zcela ovládl jeho duši i tělo. Je to jen pár dnů co se to stalo a tento muž začíná procitat a uvědomovat si co udělal. Vnímám i jeho budoucnost, která není dlouhá. Za dva roky ho tento démon donutí se zastřelit. Smutné osudy, ale víme, že vše má svou příčinu… nic se neděje náhodou, touto hroznou zkušeností potřeboval projít jak Pepíček, tak jeho otec. Bůh řekl, že duše tohoto muže nás potom vyhledá, a bude žádat o pomoc. Pepíček byl s námi ještě dva dny, aby se vzpamatoval. Potom jsme ho mohly odvést.

 

images--14-.jpg26.3.2015

..Vystupujeme pomalu z andělské terapie, prodýcháváme a navracíme se z hologramu do kuchyně. Otvíráme oči a vidíme mávání rukou před očima.

Jsem tady, prosím o pomoc a odvedení…

„Já taky“ ozve se vzápětí.

Tak postupně kluci.

„Jmenuji se Matyáš a bylo mi 19 let, když jsem zemřel. Jsem zde již mnoho let. Byl jsem přikován ke stromu rytíři, protože jsem kradl na zámku na přelomu 17-18 století. Byl to můj trest. U toho stromu mě přikovali a nechali zemřít. Dřív než odešli, vyslovili kletbu, že tady budu po staletí i s tímto stromem, dokud si neuvědomím, že to co jsem udělal je špatné. Celou dobu čekám na to, až mě někdo vysvobodí. Teď jsem uviděl vaše světlo a okovy spadly. Prosím vás, abyste mi pomohli očistit tuto kletbu a odvedli mě do světla. Přijdou za vámi i další je nás tu plno, kteří vás potřebují.“

Viděly jsme mohutný strom, dub, který je nedaleko hřbitova… a mladého chlapce v okovech…hrozná smrt.

 

„Já jsem Filip“.

„Ano Filipe, známe tě, vždyť jsme tě včera odváděly…proč jsi přišel zpátky?“

Filipovi bylo 25 let, když zemřel a to na infarkt. Zemřel okamžitě, už mu nebylo pomoci. V jejich rodině je to dědičná nemoc.

„Přišel jsem vám poděkovat, opravdu jsem se setkal se svými příbuznými, se svojí babičkou… nemoc, na kterou jsem zemřel je karmická a zemře na ní i další člen mé rodiny, prosím, abyste pomohly a očistily tuto karmu.“

Bohužel nám to nebylo dovoleno, ale Bůh řekl, že se Filip za deset let narodí a potom si nás v určitém věku může najít. Potom mu můžeme pomoci. „Dáme vám vědět, až se narodí.“ Řekli andělé.

Vyslechlyjsme oba chlapce, stáhly sloup světla, očistily Matyáše a odvedly je.

 

Sedíme s Kačenkou uangel-bigstock-fractal-rendering-of-rainbow-a-12108041.jpg nás v pracovně ( mé kuchyni), povídáme si  co se nového událo, kdo přišel, kdo potřebuje pomoci a tak. Tu Kačenka povídá. „Zdál se mi dost zvláštní sen, byl od Boha a nemám tušení , co to mělo znamenat. Tento sen se mi zdál již v dětství.  Jdu ve Frýdlantu, kde jsem vyrůstala okolo kostela, je tam hřbitov a vedle dům…snad fara, je tam nádvoří, vidím, že tam popravovali lidi, věšeli je a stínali jim hlavy. Mám zvláštní pocit.... něco máme udělat.

„No Kačenko, co když máme pomoci těm dušičkám na hřbitově. Proto ti ho Bůh znovu a znovu posílá.“ „Proč myslíš, že tam zůstaly?“  „ No nejspíš nevyužily světla ,  protože se nemohly rozloučit se svými blízkými.“ Opravdu bylo to tak, jenom jsme se fakt pobavily nad myšlenkou, kolik je v Čechách hřbitovů a jestli budeme čistit všechny laugh. Stáhly jsme proud božího světla a promluvily k duším. Přizvaly anděly a už to šlo jak po másle. Vážně byly vděčné, že mohou odejít. V tom Kačenka říká:“ Jedna dušička tam zůstala… je to pani středního věku na hlavě má bílý čepec, pytlovou sukni se zástěrou a šedou halenu. a má v sobě velkou nenávist a pocit křivdy. Prý ji církev pověsila syna, za něco co neudělal . Nechce jim odpustit.“Snažily jsme se to této dušičce vysvětlit, že se nic neděje náhodou, že si tu zkušenost nejspíš sám vybral, nebo on někdy toto spáchal… a že na ní čeká ve světle… nebylo to nic platné.Odejít nechtěla.Přesto máme v plánu jí ještě oslovit a pokusit se jí pomoci.

 Po pár dnech jsme se znovu na tuto dušičku zaměřily, jestli už je připravená odejít. Řekla nám, že ano, ale je obtěžkána prokletím, které vyslovila proti kněžímu , který odsoudil jejího syna. Prosila o pomoc. Obrátily jsme se na Boha a čekaly na svolení.  "Ano, ale nejdříve je třeba udělat odpuštění a zrušit prokletí, také očistit tuto duši od nenávisti..." Obrátily jsme se na duši toho kněžího a prosily ve jménu duše této ženy o odpuštění . Odpuštění přišlo , prokletí jsme odevzdaly Bohu ,spolu s energiemi nenávisti. Podle vzhledu této dušičky jsme typovaly z jakého století tu zůstala. Přišlo že ze 14 stol. No tak to tu uvízla na pěkně dlouho. Ale není to zdaleka nic mimořádného. Dušička je již ve světle. Máme moc  hezký pocit.... tak jako vždy, když můžeme pomoci. Nakonec jsme usoudily, že to byla ona, kvůli komu se Kačence zdál tento sen.

                                        ____________________________________________

Jednoho dneiscasij1v4.jpg, když Kačenka vycházela z koupelny svého bytu, zahlédla malou postavičku chlapečka. Mohlo mu být mezi 3-4 roky(jak nám později řekl Bůh bylo mu 3 a půl), byl v převleku čerta a v ruce držel čertovské vidle. Jak říkala Kačenka, byl smutný a zmatený. Bafla na něho a říká „ já tě vidím“. Usmála se na něho. Chlapeček se rozzářil jako sluníčko, a usmíval se od ucha k uchu, až mu byly vidět malé perličkové zoubky…a zmizel.

Po pár dnech, když jsme seděly u mě o patro výše a probíraly další postupy v práci s lidmi, kteří vyhledali naši pomoc, se chlapeček objevil znovu. Sedl si mi do klína a objal mě kolem krku. To už jsme se zeptaly. Jak se jmenuješ? „Honzíček“ a copak Honzíčku chceš? „Maminku.“ Úplně jsme strnuly… Bože on neví, že je mrtvý…

Velmi opatrně a soucitně jsme mu vysvětlily, že jeho tělo je již pochované v hrobečku, ale, že to vůbec nevadí, protože to bylo jenom jako takové autíčko, které tu používal, aby si to tu užil. Řekly jsme mu, že je vlastně duše...nesmrtelná a věčná energie, která se může a nemusí znovu vrátit na Zem a zase se narodit, ale než to udělá, je třeba, aby odešel do světla. Stáhly jsme proud božího světla a přizvaly anděly, kteří se okamžitě objevili. „ Teď Honzíčku stačí podat těmto andělům ručičku a oni tě doprovodí, není se čeho bát, odcházíš DOMŮ.“

Bohužel, takovýchto dušiček, které po smrti svého těla nechápou co se děje je velmi mnoho, hlavně ti, kteří vůbec nevěří a ani si nepřipouští, že by bylo něco po smrti. Nezáleží na věku ve kterém ukonči lekci zde na Zemi. Záleží na tom, v jakém stádiu vývoje jejich duše je. Jestli v minulém životě již zaznamenala nějaký posun a byť jen připustila, že by něco takového jako posmrtný život bylo možné. Potom to pro dušičku není takový šok. Dokážou se orientovat a většinou vstoupí do světla.

No, příběh s Honzíčkem ovšem neskončil. Za několik dnů jsme ho tu měly zpátky …opět se k nám tulil a tentokrát již poučený a vědom si sám sebe přišel dobrovolně, aby nás o něco požádal. „ Prosím potřebuji poprosit maminku za odpuštění“. Proč? „ Protože jsem jí opustil“. Bylo to tak dojemné, ani jedna z nás neměla oči suché… obě jsme maminky a chápeme, jakou bolest každá matka musí prožívat, když ztratí dítě obzvláště v tak nízkém věku. Samozřejmě jsme to udělaly. Poprosily jsme Boha, aby nám pomohl a propojil nás s dušičkou této maminky. Ve jménu Honzíčkovi dušičky jsme odpuštění udělaly, jak nám bylo dovoleno a Honzíčka jsme opět odvedly …

____________________________________________

 

Zvedla jsem drnčící telefon, na kimages.jpgterém se ukázalo jméno“ KAČENKA.“ Ještě jsem ani nestihla říct ahoj, když Kačenka celá rozesmátá říká: „hádej, co jsem právě viděla?“ No nemám tušení? „To, že andělé chodí za námi to je normální, to víme a vidím to každý den, ale teď jsem viděla pána, který jel na kole, za sebou vezl kárku a na té kárce seděl anděl, usmíval se a náramně si to užíval. :D :D  J 

                                                   _________________________________________ 

                  

images--13-.jpg

 

Jmenuji se Láďa. Zemřel jsem následkem automobilové nehody a zůstaly po mě dvě děti a manželka. Rodina trpí... odpuštění...lítost...rozloučení...smutek.

 

Je úterý 16.12.2014 večer. 21.30 hod. Napouštím si vanu po náročném dni, vždy se moc těším na relaxaci a odpočinek.  Odpočívám a v hlavě se mi promítá celý den a hlavně zde přichází různá poselství. Tento den jsem se, ale jenom omyla, bylo už pozdě. Vylézám z vany, osuším se a kouknu do zrcadla, jako vždy. To, co jsem viděla, by pro mnohé byl asi šok, ale mně se to stává poslední dobou často. Na obličeji a krku jsem měla škrábance a fleky jako by mě někdo škrtil a drápal. 

 

To už jsem věděla, která bije. Zeptala jsem se, jestli ke mně přišel někdo nový z duší zemřelých. V zápětí mi bylo odpovězeno : „ Ano, jmenuji se Láďa". Zeptala jsem se, jak a kdy zemřel? „ Právě teď, a byla to autonehoda". Řekla jsem mu, že v rozhovoru budeme pokračovat za chvíli a vyšla jsem z koupelny s ručníkem omotaným kolem těla. 

 

V pokoji seděl můj syn i jeho otec a okamžitě zareagovali. „ Co to máš na sobě? Na zádech máš veliké škrábance". Šla jsem zpět do koupelny, sundala ručník. No, bylo to dílo. Později mi Láďa řekl, že tohle vše má na těle a ještě víc… Šla jsem si obléci pyžamo, vlezla do postele a sotva jsem zavřela oči, viděla jsem celou autonehodu.

 Jeli od nějakého města, stromy se míhaly a najednou přišla ohromná rána a byli ve stromě. Auto se převrátilo. Láďa byl jako spolujezdec... záblesk světla...a bylo po všem. Leželi oba mrtví, celý od krve a samý šrám. Bylo to hodně bolestivé, chtělo se mi brečet. V tom na měďa promluvil: " Nějakou chvilku s tebou zůstanu, nechal jsem tu celou rodinu... je mi moc smutno . Dáváš mi sílu tím, že mě vidíš. Až přijde čas, pomůžeš mi za světlem."

O Láďovi budeme dále informovat J

                                                        _________________________________________ 

 

images--10-.jpg

Stojím ve frontě na bankomat. Nyní, před svátky je to několika minutová záležitost, takže mám čas a pokukuji po okolí. Krásně nazdobené výlohy, spěchající lidi...zahlédnu, jak proti mně jde krásný, svěže vypadající mladý muž. Uvědomila jsem si, že toho muže znám…znám ho z dětství, dobře si na něho vzpomínám. Vše by bylo v pořádku a na této situaci by nebylo nic divného, až na to, že tento muž je již sedm let mrtvý. Když mi toto uvědomění bleskne v hlavě, ohlédnu se za ním…je pryč…J

                                                            _________________________________________ 

578a0687205aded2fd1d2200fa7ad203.jpg

Ahoj tak jsem tady… posílá mně za tebou Bůh.“

„ Ahoj, taky tě zdravím, kdo jsi?“

„Jmenuji se Dan… zemřel jsem náhle a bez rozloučení. Nechal jsem zde rodinu a malého syna. Chodím za ním ve snu, ale přál bych si, aby o mně věděl, že nad nimi bdím a miluji je z celého srdce.“

„Dobře Dane, ráda vyřídím tvůj vzkaz, ale nevím, kde hledat tvou rodinu.“

„Až přijde čas, řeknu ti kdo to je“.

 

Když ke mně Dan přišel, byl začátek července roku 2014. Každé ráno mě probouzel větou,  „krásné ráno Káťo". Musím říci, že to bylo milé a hned se mi lépe vstávalo. Čas plynul, a Dan se pravidelně připomínal, někdy dost intenzivně, když jsme měly sezení s jinými lidmi. Viděl, jak duše, které přicházely po něm , odvádíme do světla a on musel čekat. Bylo mi ho líto, ale nebyl ještě čas.

Takto se mnou chodil skoro dva měsíce, než přišla ta chvíle.  Začátkem září k nám do zaměstnání měla nastoupit posila. Byla jsem nahoře v kanceláři, když najednou slyším Danův radostný hlas „ to je ONA!" „Kdo?" Ptám se dost překvapeně. „ No přeci moje žena". Měl takovou radost. Vyšla jsem z kanceláře a opravdu, po schodech šla mladá žena, která k nám přišla na pohovor. Dan chtěl, abych jí to hned řekla. V duchu jsem mu odpovídala: „ Přece na ní... teď... ,na neznámou cizí ženu nevybafnu, že se mnou už dva měsíce chodí její mrtvý manžel! Ještě ani nevím, jak se jmenuje a hlavně nevím, jak by to vzala". Nakonec jsem mu to vysvětlila a slíbila, že se pokusím co nejdříve toto jejich rozloučení zprostředkovat.  Danova žena se jmenuje Káťa a začala u nás pracovat. Každý den, když šla po schodech Dan volal, „ to je Káťa, promluv s ní". Řekla jsem mu, že teď když jsem v práci to nejde, že na to potřebuji mít klid a čas. Rozzlobil se... najednou se přede mnou zvedla těžká krabice a s rámusem dopadla na zem, až se zvířil prach. Musím říci, že to zabralo, fakt jsem se lekla. Později mi Bůh řekl, abych domluvila setkání, protože Danův čas odejít se blíží. Sebrala jsem všechny síly a šla za Káťou. Vůbec jsem nevěděla, jak se zachová, jestli mi neřekne, že jsem blázen.

Řekla jsem jí  „ Káťo musím ti říct něco zvláštního, už nějakou dobu semnou chodí tvůj manžel Dan... potřebuje se s tebou rozloučit, odešel náhle a bez rozloučení." Chvilku jsem čekala, co bude dál, jaká bude její reakce. Odpověď mě velmi překvapila. Káťa věděla, o čem mluvím, řekla, že se s tím již setkala a na setkání přistoupila. Byla jsem moc ráda, hlavně za Dana, který tak jásal....nemohl se už dočkat.

Přišel den rozloučení. Dan se už od rána nemohl dočkat, až ke Kátě bude skrze mě promlouvat. Domluvily jsme se, že po práci zůstaneme v kanceláři déle. Vůbec jsem nevěděla, jak to bude probíhat a co Dan manželce chce říct. Mě řekl, že se s ní jenom chce rozloučit. Chvíli jsme seděly a povídaly si o Danovi... loučení začalo.

„ Prosím, řekni Kátě... miloval jsem tě, odpusť mi vše, co jsem ti řekl a udělal. Lituji toho, že jsem s vámi nestrávil více času, miluji vás víc než sis myslela. Stále nad vámi bdím. Chodím za Danečkem ve spánku, ve snech. Prosím povídej mu o mě, ať nezapomene."

Káťa mlčky poslouchala. Potom náhle jako by jí něco došlo povídá: „ Daneček za mnou opravdu občas chodí a říká, že se mu zdálo o tatínkovi."  „Ano byl jsem to já, hladím ho a mluvím na něho i na tebe s nadějí, že mě uslyšíte. Děkuji Bohu za to, že mi byla daná tato možnost se rozloučit, je to pro mě důležité." Odpověděl Dan.

Ptala jsem se Káti, jak to vlastně bylo, jak Dan umřel? To, že Dan umřel na motorce , kde byl jako spolujezdec jsem věděla už od něho, hned na začátku, ale neznala jsem detaily. Prý narazil hlavou na obrubník . V tu chvíli jsem cítila, co jsem nikdy před tím nepocítila. Začalo se mi špatně dýchat a na obličeji a krku se mi objevily krvavé odřeniny. Dan mi vysvětlil, že toto se mu stalo, škrtila ho helma a odřeniny měl od silnice. Když jsem to říkala Kátě, jen koukala a nejistě odpověděla, že jí řekli, že žádnou helmu neměl. Na to Dan okamžitě zareagoval: „ helmu jsem tedy měl, nevím, jak na tohle přišli". Uznal ale, že to v tuto chvíli není vůbec důležité. 

„Miluji vás, na to Káťo nezapomínej". S těmito slovy se rozloučil, poděkoval mi za předání vzkazu a odešel do světla.

Miluji toto své poslání. Dává mi to sílu, vidím tu naději a štěstí u druhých, kteří trpí ztrátou svých milovaných. Lidé si mnohdy až tady, při setkání se svými milovanými uvědomují, že smrtí vlastně nic nekončí, že duše pouze odchází načerpat sílu, aby opět vplula do nového těla a žila své lekce, které si sem přišla prožít.  Některé duše na sebe čekají, jiné se rodí do stejné rodiny třeba jako vnoučata. Kdo ví, kam se Dan narodí :)

S Káťou jsme si ještě chvíli povídaly, řekla jsem jí o jejím krásném strážním andílkovi, který stojí za ní a čeká, až ho přijme do svého života. Poděkovala mi za spojení s jejím manželem a vyřízení vzkazu. Viděla jsem, že je rozrušená a potřebuje chvilku, aby to vstřebala. I přes to, že je to již několik let co Dan zemřel stále je to živé a bolestné se ze smrtí svého milovaného vyrovnat.

Za nějaký čas se Dan ozval znovu. Tentokrát chtěl, jen abych předala vzkaz „řekni prosím Kátě, že je miluji, že nad nimi bdím a jsem moc rád, že si našla muže, který miluje jí i našeho syna, je to pro mě důležité, že jsou šťastní a v pohodě".

Dan o sobě dává vědět, navštěvuje syna i Káťu doma.....bdí nad nimi: )

                                                            _________________________________________ 

images--8-.jpg

Začalo to snem. Po dva dny se mi zdálo o mé malé neteři Emičce, které je půl roku a o mé sestře Zuzance. Třetího dne mi volá Zuzanka, že její dcera poslední dny špatně spí, je neklidná a pláče. Nechce být sama v pokojíčku.

Zaměřila jsem se na malou a společně s Ilčou jsme zjistily, že je potřeba udělat Emičce silnou ochranu, protože v blízkosti je démon. Emička je ještě malá a je vnímavá na duše kolem. Věděly jsme o něm již delší dobu, byl přivtělen u Zuzančiny tchýně spolu s duší. Bohužel naší pomoc nevyhledala, i když trpěla bolestmi hlavy a celkovou únavou, kterou tato duše s démonem způsobovali. Emičce jsme dělaly ochranu průběžně. Teď ovšem nastala změna. Tento démon se s námi chtěl setkat.

Ráno kolem druhé hodiny mě vzbudilo volání nějaké ženy „Káťo, Káťo!“

 Nemohla jsem otevřít oči, někdo, nejspíš naši milovaní andělé mi to z nějakého dobrého důvodu nedovolily. Možná, jsem neměla vidět to, co bylo přivtěleno k této duši… Démona. Sotva jsem se zmohla nějak reagovat, když tato duše zlostně povalila sušák, který stál v obýváku. Zaměřila jsem se na duši této ženy a snažila se jí odvést, ale bohužel. Ve světle ji nechtěli a do meziprostoru to nešlo. Tehdy přišlo od Boha, že je třeba nejdříve odvést démona a potom teprve příjme světlo tuto dušičku. Démon se vzpouzel a nechtěl tuto svou kořist pustit. No mněl to marné J .

Povedlo se a s pomocí andělů a archanděla Michaela se démon ocitnul tam, odkud přišel.  Duše této ženy byla konečně volná a mohla jsem jí odvést do světla. Hned druhý den volala Zuzanka, že je Emička jak vyměněná, směje se a vůbec nebrečí. Jak je na tom tchýně nemáme tušení, ale počítáme, že se jí pořádně ulevilo. J

                                               ____________________________________________        

images--7-.jpgPřed sebou jsem měla paní, která potřebovala pomoc...dosedla jsem na sedačku a ještě než jsem se stihla zeptat, co ji trápí a s čím ji mohu pomoci, objevilo se po mé pravici nádherné blankytně modré světlo, tak krásně zářivou blankytnou modř jsem ještě nikdy neviděla, až se mi málem zastavil dech nad tou krásou. V této modři se zjevilo malé miminko, které měnilo svůj věk. Z miminka bylo asi dvouleté děťátko a zase miminko... věděla jsem, že patří k této paní a tak jsem se opatrně zeptala .

„Mohu vám položit velmi osobní otázku?" Paní přikývla a tak ze mě vyšlo: „Neumřelo vám miminko? Nebyla jste na přerušení?" Vhrkly jí slzy do očí o dost zaskočeně a překvapeně přikývla. „Ano byla jsem na přerušení, byla jsem příliš mladá..., proč se ptáte?" „ Byla to holčička" řekla jsem. „Myslela jsem si to „dojatě řekla.

„ Je nádherná a přišla vám říci, že se na vás nezlobí a že chápe, proč jste to musela udělat." Pani se rozplakala... "Máte natáhnout ruce , přeje si, abyste ji pochovala". Udělala to a s údivem a s dojetím řekla" já to cítím". Po chvilce holčička odešla...pouze to si přála, aby jí její maminka pochovala...

                                                                 ____________________________________________        

ang-angels-24397789-1024-768.jpg

Pocítila jsem na ruce pohlazení a tak jsem se zeptala: „Kdopak to je? Jé, ty mě cítíš?...To jsem já…Pepíček“.

„ To se ví, že tě cítím. Copak tu děláš lumpíku, vždyť jsem tě už odváděla. Pročpak jsi nezůstal ve světle?“

„Když já bych chtěl maminku“

„Ach  broučku, maminka ještě nemůže odejít, ale na tebe ve světle čeká babička a určitě si už říká: „ Kdepak je ten můj Pepíček, kampak se mi zatoulal, já tu na něho už tak dlouho čekám“

„ Ve světle můžeš Pepíčku dávat na maminku pozor a házet na ni světelné kuličky.“

„ A můžu se trefit?“ J

„No jasně a pokaždé, když se trefíš, tak se maminka usměje, protože si na tebe vzpomene.“

„Tak já už jdu“

„A budeš, tam taky“….. no a je fuč. Doufáme, že ho babička zabaví. J

 

                              ____________________________________________  

 

angel-cloud.jpgChtěla bych vám zase něco povědět o Honzíčkovi. Dětí se nám tu vystřídá dost a to od miminek, až po dvanáctileté, ale Honzíček je taková naše stálice. Chodí za námi stále. Když pracujeme s Kačenkou sedává mi na klíně. Cítím jeho hlavičku, jak se opírá o můj hrudník těsně pod ohryzkem, nebo se mi opírá o rameno. Cítím, jak mi dává pusinky na levou tvář….tak něžné a krásné dotyky, jako když motýl zavadí křídlem , nebo mýdlová bublina dopadne a praskne na tváři. Říká, že jsme se domluvili, že za mnou bude chodit a dávat mi lásku. Naivně jsme si myslely, že když ho pošleme za babičkou tak tam už zůstane. Je tu zase.

 „Honzíčku ty jsi nenašel babičku?“

„Našel, ale chci být s tebou.“

„Babička bude, ale smutná, že jsi jí tam nechal samotnou“.

„Nebude, je tam s dědou“

„Aha“. Pousměji se nad tou dětskou upřímností. A pak se s ním dáme do řeči.

„máš tam Honzíčku domeček?“

„Ne … chlíveček“. (Vzpomněli jsme si na to, co viděla Kačenka. Bylo jí ukázáno, jak to vypadá v nebi. Viděla jakési plástve a výklenky ve kterých jsou duše…)

„A máš tam postýlku?“

„ Ne, stříbrné sedátko“

„a učí tě tam někdo? Chodí za tebou nějaký pán“

„chodí, ale mě to nezajímá“

„No to je škoda“…. Na oko smutně povzdechnu…“ on by tě totiž mohl naučit, jak mi tu můžeš pomáhat“

„Tak já půjdu“

„Umíš odejít sám?“ Udiveně pozvednu obočí.

„Umím, naučila jsi mě to“.

No byl pryč, ale je nám jasné, že ne nadlouho. Jenom jsem se pozastavila nad tím, co Honzíček řekl… „naučila jsi mě to.“ „ Já???, Kdy???“

 Posledně jsme mu říkaly, že by bylo fajn, kdyby ho to babička naučila, abychom ho stále nemusely odvádět. Mnohdy tu je s námi i několik dnů než o sobě dá vědět a teprve, když na sebe nějak upozorní, tak zjišťujeme, co tu máme za dušičku a můžeme jí odvést. Honzíček mi sedá na klíně, jak jsem už napsala, to jiné děti zatím neudělaly. Takže ho poznám a zaměřím se na něj. Když večer jdu spát, nastavím ruku a řeknu:“ Dej mi ručičku už půjdeme spinkat“. Cítím ten stisk a následovně cítím, jak se ke mně v posteli přitulí. Je semnou i když usnu… tehdy si s ním hraji, a tehdy jsem ho i naučila jak odcházet do světla a přicházet zpátky na Zem, jak si stáhnout světlo a přivolat anděly.

Duše z těla v době spánku vystupuje a odchází, nebo se nad tělem vznáší, může navštěvovat své příbuzné, ale i pomáhat lidem v nouzi… záleží na vyspělosti duše. Když se člověk probouzí, duše zase vklouzne do těla a samozřejmě je opět zahalena závojem zapomnění.

                        ____________________________________________        

 

133291.jpgNáš příběh o Honzíčkovi, malé dušičce chlapečka, který umřel na rakovinu ve 3 a půl letech pomalu končí. Byl tu s námi několik měsíců, kdy přicházel a odcházel a objímal nás a dával lásku. Tahal Kačenku za kalhoty a hladil nás při našich sezeních. Včera přišel zase, ale jak řekl …

“Jsem tu naposledy, budu s tebou už jen dva dny, potom odejdu, protože se již brzy narodím. Moje příští maminka již brzy otěhotní."

Bylo to smutné, jako by nám odcházel někdo z rodiny. Tak jsme si na jeho lumpačinky a nesmírné projevy lásky zvykly. Ještě jsme se zeptaly na pár informací, co nám může tento malý klouček sdělit.

"Honzíčku a víš, kam se narodíš? Budeš zase tady v  Čechách ?"

" Ne, narodím se v Holandsku u balonů a tulipánů. V Amsterdamu.“

"Vybral jsem si hodnou rodinu, maminka má zahradu a strakatého pejska. Miluje růže, máme jich plný dům a zahradu"

Ukázal nám i dům...jakousi řadovku v zadu se zahradou, houpačkou a boudou pro pejska.

"Moje nová maminka si zaslouží lásku, je to vyspělá dušička"

"Budeš Honzíčku zase chlapeček?"

" Ne budu holčička a budu se jmenovat Terezie Hok."

„Víš, jak se jmenuje tvoje nová maminka?“

„Ano maminka je Sára a tatínek Ben….“

No , takto podrobné sdělení přímo svádí si ho jednou najít, ale jak řekl sám: " Zapomenu na tebe…, ale potom si tě najdu"

To všechno mě svádělo se zeptat na otázku, kterou jsme nepoložily…. „Honzíčku jak ses jmenoval v tomto životě a kde si bydlel?“

„ Jan Beran z Brna“

No páni…

Najednou Kačenka řekne:“ Vedle pravé ruky ti stojí další malý chlapeček…přivedl ho Honzíček, prý se jmenuje Adámek jemu 6 let a zemřel násilnou smrtí. Honzíček ho k nám přivedl, abychom ho odvedly“.

 Jeho dušička byla zmatená a smutná, poprosila jsem ho, aby všem kdo mu tak moc ublížili, odpustil…podle Kačenčiných slz jsem pochopila, že to bylo velmi kruté a taky podle mohutné zlaté záře, která zalila celou kuchyň, to když přišlo pět zlatých andělů, aby Adámka objali a pomohli mu do světla. Stáhly jsme proud božího světla a náš Honzíček spolu s Adámkem a anděli…odešli J

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář