Jdi na obsah Jdi na menu
 


Honzíček

Jednoho dneiscasij1v4.jpg, když Kačenka vycházela
z koupelny svého bytu, zahlédla malou postavičku chlapečka.

Mohlo mu být mezi 3-4 roky (jak nám později řekl Bůh, bylo mu 3 a půl).

Byl v převleku čerta
a v ruce držel čertovské vidle. Jak říkala Kačenka, byl smutný
a zmatený. Bafla na něho a říká „já tě vidím“. Usmála se na něho. Chlapeček se rozzářil jako sluníčko a usmíval se od ucha k uchu, až mu byly vidět malé perličkové zoubky… a zmizel.

Po pár dnech, když jsme seděly u mě o patro výše a probíraly další postupy v práci s lidmi, kteří vyhledali naši pomoc, se chlapeček objevil znovu. Sedl si mi do klína a objal mě kolem krku.

To už jsme se zeptaly. Jak se jmenuješ? „Honzíček“ a copak Honzíčku chceš? „Maminku.“ Úplně jsme strnuly… Bože on neví, že je mrtvý…

Velmi opatrně a soucitně jsme mu vysvětlily, že jeho tělo je již pochované v hrobečku, ale, že to vůbec nevadí, protože to bylo jenom jako takové autíčko, které tu používal, aby si to tu užil. Řekly jsme mu, že je vlastně duše... nesmrtelná a věčná energie, která se může a nemusí znovu vrátit na Zem a zase se narodit, ale než to udělá, je třeba, aby odešel do světla. Stáhly jsme proud božího světla a přizvaly anděly, kteří se okamžitě objevili. „ Teď Honzíčku stačí podat těmto andělům ručičku a oni tě doprovodí, není sečeho bát, odcházíš DOMŮ.“

Bohužel, takovýchto dušiček, které po smrti svého těla nechápou co se děje je velmi mnoho, hlavně ti, kteří vůbec nevěří a ani si nepřipouští, že by bylo něco po smrti.

Nezáleží na věku ve kterém ukonči lekci zde na Zemi. Záleží na tom, v jakém stádiu vývoje jejich duše je. Jestli v minulém životě již zaznamenala nějaký posun a byť jen připustila, že by něco takového jako posmrtný život bylo možné. Potom to pro dušičku není takový šok. Dokážou se orientovat a většinou vstoupí do světla.

No, příběh s Honzíčkem ovšem neskončil. Za několik dnů jsme ho tu měly zpátky …opět se k nám tulil a tentokrát již poučený
a vědom si sám sebe přišel dobrovolně, aby nás o něco požádal. „

Prosím potřebuji poprosit maminku za odpuštění“. Proč? „Protože jsem jí opustil“. Bylo to tak dojemné, ani jedna z nás neměla oči suché… obě jsme maminky a chápeme, jakou bolest každá matka musí prožívat, když ztratí dítě obzvláště v tak nízkém věku. Samozřejmě jsme to udělaly. Poprosily jsme Boha, aby nám pomohl a propojil nás s dušičkou této maminky. Ve jménu Honzíčkovi dušičky jsme odpuštění udělaly, jak nám bylo dovoleno a Honzíčka jsme opět odvedly …