Jdi na obsah Jdi na menu
 


Honzíček znova

 

angel-cloud.jpgChtěla bych vám zase něco povědět o Honzíčkovi.

Dětí se nám tu vystřídá dost a to od miminek, až po dvanáctileté, ale Honzíček je taková naše stálice.

Chodí za námi stále. Když pracujeme s Kačenkou sedává mi na klíně. Cítím jeho hlavičku, jak se opírá o můj hrudník těsně pod ohryzkem, nebo se mi opírá o rameno. Cítím, jak mi dává pusinky na levou tvář… tak něžné a krásné dotyky, jako když motýl zavadí křídlem, nebo mýdlová bublina dopadne a praskne na tváři.

Říká, že jsme se domluvili, že za mnou bude chodit a dávat mi lásku. Naivně jsme si myslely, že když ho pošleme za babičkou tak tam už zůstane. Je tu zase.

„Honzíčku ty jsi nenašel babičku?“

„Našel, ale chci být s tebou.“

„Babička bude, ale smutná, že jsi jí tam nechal samotnou“.

„Nebude, je tam s dědou“

„Aha“. Pousměji se nad tou dětskou upřímností. A pak se s ním dáme do řeči.

„Máš tam Honzíčku domeček?“

„Ne … chlíveček“. (Vzpomněli jsme si na to, co viděla Kačenka. Bylo jí ukázáno, jak to vypadá v nebi. Viděla jakési plástve a výklenky ve kterých jsou duše…)

„A máš tam postýlku?“

„Ne, stříbrné sedátko“

„a učí tě tam někdo? Chodí za tebou nějaký pán“

„chodí, ale mě to nezajímá“

„No to je škoda“…. Na oko smutně povzdechnu…“ on by tě totiž mohl naučit, jak mi tu můžeš pomáhat“

„Tak já půjdu“

„Umíš odejít sám?“ Udiveně pozvednu obočí.

„Umím, naučila jsi mě to“.

No byl pryč, ale je nám jasné, že ne nadlouho. Jenom jsem se pozastavila nad tím, co Honzíček řekl… „naučila jsi mě to.“ „ Já???, Kdy???“

Posledně jsme mu říkaly, že by bylo fajn, kdyby ho to babička naučila, abychom ho stále nemusely odvádět. Mnohdy tu je s námi i několik dnů než o sobě dá vědět a teprve, když na sebe nějak upozorní, tak zjišťujeme, co tu máme za dušičku a můžeme jí odvést. Honzíček mi sedá na klíně, jak jsem už napsala, to jiné děti zatím neudělaly. Takže ho poznám a zaměřím se na něj. Když večer jdu spát, nastavím ruku a řeknu:“ Dej mi ručičku už půjdeme spinkat“. Cítím ten stisk a následovně cítím, jak se ke mně v posteli přitulí. Je se mnou
i když usnu… tehdy si s ním hraji, a tehdy jsem ho i naučila jak odcházet do světla a přicházet zpátky na Zem, jak si stáhnout světlo a přivolat anděly.

Duše z těla v době spánku vystupuje a odchází, nebo se nad tělem vznáší, může navštěvovat své příbuzné, ale i pomáhat lidem v nouzi… záleží na vyspělosti duše. Když se člověk probouzí, duše zase vklouzne do těla a samozřejmě je opět zahalena závojem zapomnění.