Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dan, Káťa a Daneček

1. 8. 2014

         _________________________________________ 

578a0687205aded2fd1d2200fa7ad203.jpg

Ahoj tak jsem tady… posílá mně za tebou Bůh.“

„ Ahoj, taky tě zdravím, kdo jsi?“

„Jmenuji se Dan… zemřel jsem náhle a bez rozloučení. Nechal jsem zde rodinu a malého syna. Chodím za ním ve snu, ale přál bych si, aby o mně věděl, že nad nimi bdím a miluji je z celého srdce.“

„Dobře Dane, ráda vyřídím tvůj vzkaz, ale nevím, kde hledat tvou rodinu.“ „Až přijde čas, řeknu ti kdo to je“.

Když ke mně Dan přišel, byl začátek července roku 2014. Každé ráno mě probouzel větou,  „krásné ráno Káťo". Musím říci, že to bylo milé a hned se mi lépe vstávalo. Čas plynul, a Dan se pravidelně připomínal, někdy dost intenzivně, když jsme měly sezení s jinými lidmi. Viděl, jak duše, které přicházely po něm , odvádíme do světla a on musel čekat. Bylo mi ho líto, ale nebyl ještě čas.

Takto se mnou chodil skoro dva měsíce, než přišla ta chvíle.  Začátkem září k nám do zaměstnání měla nastoupit posila. Byla jsem nahoře v kanceláři, když najednou slyším Danův radostný hlas „ to je ONA!" „Kdo?" Ptám se dost překvapeně.

„ No přeci moje žena". Měl takovou radost. Vyšla jsem
z kanceláře a opravdu, po schodech šla mladá žena, která k nám přišla na pohovor. Dan chtěl, abych jí to hned řekla. V duchu jsem mu odpovídala: „ Přece na ní... teď... ,na neznámou cizí ženu nevybafnu, že se mnou už dva měsíce chodí její mrtvý manžel! 

Ještě ani nevím, jak se jmenuje a hlavně nevím, jak by to vzala". Nakonec jsem mu to vysvětlila a slíbila, že se pokusím co nejdříve toto jejich rozloučení zprostředkovat.  Danova žena se jmenuje Káťa a začala u nás pracovat. Každý den, když šla po schodech Dan volal, „ to je Káťa, promluv s ní". Řekla jsem mu, že teď když jsem v práci to nejde, že na to potřebuji mít klid
a čas. Rozzlobil se... najednou se přede mnou zvedla těžká krabice a s rámusem dopadla na zem, až se zvířil prach. Musím říci, že to zabralo, fakt jsem se lekla. Později mi Bůh řekl, abych domluvila setkání, protože Danův čas odejít se blíží. Sebrala jsem všechny síly a šla za Káťou. Vůbec jsem nevěděla, jak se zachová, jestli mi neřekne, že jsem blázen.

Řekla jsem jí  „ Káťo musím ti říct něco zvláštního, už nějakou dobu se mnou chodí tvůj manžel Dan... potřebuje se s tebou rozloučit, odešel náhle a bez rozloučení." Chvilku jsem čekala, co bude dál, jaká bude její reakce. Odpověď mě velmi překvapila. Káťa věděla, o čem mluvím, řekla, že se s tím již setkala a na setkání přistoupila. Byla jsem moc ráda, hlavně
za Dana, který tak jásal.... nemohl se už dočkat.

Přišel den rozloučení. Dan se už od rána nemohl dočkat, až
ke Kátě bude skrze mě promlouvat. Domluvily jsme se, že po práci zůstaneme v kanceláři déle. Vůbec jsem nevěděla, jak to bude probíhat a co Dan manželce chce říct. Mě řekl, že se s ní jenom chce rozloučit. Chvíli jsme seděly a povídaly si o Danovi... loučení začalo.

„ Prosím, řekni Kátě... miloval jsem tě, odpusť mi vše, co jsem ti řekl a udělal. Lituji toho, že jsem s vámi nestrávil více času, miluji vás víc než sis myslela. Stále nad vámi bdím. Chodím za Danečkem ve spánku, ve snech. Prosím povídej mu o mě, ať nezapomene."

Káťa mlčky poslouchala. Potom náhle jako by jí něco došlo povídá: „ Daneček za mnou opravdu občas chodí a říká, že se mu zdálo o tatínkovi."  „Ano byl jsem to já, hladím ho a mluvím na něho i na tebe s nadějí, že mě uslyšíte. Děkuji Bohu za to, že mi byla daná tato možnost se rozloučit, je to pro mě důležité." Odpověděl Dan.

Ptala jsem se Káti, jak to vlastně bylo, jak Dan umřel? To, že Dan umřel na motorce , kde byl jako spolujezdec jsem věděla už od něho, hned na začátku, ale neznala jsem detaily. Prý narazil hlavou na obrubník . V tu chvíli jsem cítila, co jsem nikdy před tím nepocítila. Začalo se mi špatně dýchat a na obličeji a krku se mi objevily krvavé odřeniny. Dan mi vysvětlil, že toto se mu stalo, škrtila ho helma a odřeniny měl od silnice. Když jsem to říkala Kátě, jen koukala a nejistě odpověděla, že jí řekli, že žádnou helmu neměl. Na to Dan okamžitě zareagoval: „ helmu jsem tedy měl, nevím, jak na tohle přišli". Uznal ale, že to v tuto chvíli není vůbec důležité. 

„Miluji vás, na to Káťo nezapomínej". S těmito slovy se rozloučil, poděkoval mi za předání vzkazu a odešel do světla.

Miluji toto své poslání. Dává mi to sílu, vidím tu naději a štěstí
u druhých, kteří trpí ztrátou svých milovaných. Lidé si mnohdy až tady, při setkání se svými milovanými uvědomují, že smrtí vlastně nic nekončí, že duše pouze odchází načerpat sílu, aby opět vplula do nového těla a žila své lekce, které si sem přišla prožít.  Některé duše na sebe čekají, jiné se rodí do stejné rodiny třeba jako vnoučata. Kdo ví, kam se Dan narodí :)

S Káťou jsme si ještě chvíli povídaly, řekla jsem jí o jejím krásném strážním andílkovi, který stojí za ní a čeká, až ho přijme do svého života. Poděkovala mi za spojení s jejím manželem a vyřízení vzkazu. Viděla jsem, že je rozrušená
a potřebuje chvilku, aby to vstřebala. I přes to, že je to již několik let co Dan zemřel stále je to živé a bolestné se ze smrtí svého milovaného vyrovnat.

Za nějaký čas se Dan ozval znovu. Tentokrát chtěl, jen abych předala vzkaz „řekni prosím Kátě, že je miluji, že nad nimi bdím a jsem moc rád, že si našla muže, který miluje jí i našeho syna, je to pro mě důležité, že jsou šťastní a v pohodě".

Dan o sobě dává vědět, navštěvuje syna i Káťu doma.....bdí nad nimismiley